22. dubna 2012

Češka v kuchyni

Chodíváme do jedné pizzerie, která dělá vynikající pizzu. V poslední době jsem si ale nikdy nebyla schopná dost rychle vybrat, takže jsem přešla na nejsnazší variantu. Pokud při příchodu nevím, na co mám chuť, objednám si ten snad nejslavnější a v Čechách opomíjený druh. Vždycky si pochutnám a znovu jsem fascinovaná tou jednoduchostí.

Dnes je na jídelníčku: Pizza Margheritta


Domácí kynutou pizzu už děláme poměrně dlouho, ale vždycky jsem měla ve výsledku dost tlusté těsto. Připadalo mi tedy, že v restauracích mají nejspíš nějakou úplně speciální recepturu, kterou doma nezopakuju ani kdybych se na hlavu postavila. Tentokrát jsem si řekla, že se vyhecuju a  pokusím se o tu pravou - italskou. Kam jinam pro inspiraci, než k samotnému Italovi. On tedy tvrdil, že se v troubě pizza péct nedá a odebral se za svým kamarádem do Ambiente. Tento fakt jsem se ale rozhodla ignorovat a dát domácí přípravě bez pece šanci. Kdo dotoho jdete se mnou, připravte se na dvoudenní práci.



Na těsto budete potřebovat (pro 2-3 lidi):
  • 500 g hladké mouky (ideálně s vysokým obsahem lepku, prodává se jako "pizza mouka")
  • 1 lžíce olivového oleje
  • 5 g sušeného droždí (nebo 1/2 kostky čerstvého)
  • cca 250 ml vlažné vody
  • 1 1/2 lžičky soli
Protože jsme chtěli pizzu včera obědvat, začala jsem v pátek večer. Všechny suroviny jsem smíchala v míse a zpracovala těsto. Osobně jsem oproti receptu potřebovala ještě o trochu víc vody, což ale záleží na použité mouce. Těsto jsem hnětla ještě nějakou dobu na pracovní desce, aby se s ním lépe pracovalo. Když už mělo dost (konzistentní, elastická hmota), připravila jsem si tři misky, do kterých jsem jej rozdělila. Obalila jsem všechny potravinářskou fólií a vložila do lednice.

V sobotu před zamýšleným obědem jsem mohla pokračovat. 

Připravila jsem si suroviny na vršek:
  • 300 g pasírovaných rajčat
  • trochu soli
  • trochu olivového oleje
  • trochu cukru
  • 300 g mozzarelly
  • čerstvá bazalka (ano už zase pěstuju)
  • olej na plech
Nechala jsem rozehřát troubu na 250 °C, což je moje maximum.
 
Rajčata mi připadala taková nějak tekutá, tak mi je Martin, dokud jsem neměla připravené všechno ostatní redukoval na pánvičce, aby se voda mohla odpařovat z velké plochy. Dochutila jsem je solí, cukrem a trochou olivového oleje.

Mozzarellu jsem koupila obyčejnou kravskou v supermarketu. Možná by nebyla úplně špatná i taková ta, co se prodává suchá "na pizzu", ale radši jsem zůstala u klasiky. Bazalku jsem natrhala na větší kousky, aby byla pěkně cítit.

Do středu plechu jsem nalila olivový olej, který mi pomohl bez přilepování roztáhnout těsto do tenké vrstvy. Tento postup jsem používala už dřív a elasticita těsta vracejícího se do původního tvaru mě rozčiluje pořád stejně. Po nějaké době však dosáhnete zapracování části oleje do těsta a ono nakonec zůstane tam, kde má. Bohužel jsem nesehnala onu vysokolepkovou pizza mouku, takže se mi těsto nepěkně trhalo. I přes veškeré potíže se zručností jsem měla na plechu poměrně rovnoměrnou tenkou vrstvu.

Těsto jsem včetně vykukujících částí plechu pomazala rajčatovým základem. Narovnala jsem na něj kousky mozzarelly a strčila do trouby. 


Protože jsme měli celkem 3 pizzy, mohla jsem si hrát s časováním přídavku bazalky. První pizzu jsem připravila podle receptu, což znamená dát bazalku hned s rajčaty a sýrem. Výsledek mě celkem mile překvapil, protože lístečky nebyly oproti mým očekáváním po cca 12 minutách pečení zuhelnatělé. Jinak ovšem docela bez chuti. Druhou pizzu jsem připravila bez bazalky a po cca 10 minutách pečení ji přidala, aby v troubě lehce zvadla. Třetí variantou bylo upéct pizzu bez bazalky a tu přidat až po upečení.

Sice bych za tento přístup asi nebyla u taliánů oblíbená, ale nejvíc mi chutnala pizza s čerstvými lístečky. Přišlo mi, že jen tak si udrží své vůně a chutě, které jsou pro mě u této bylinky hlavním oblíbenostním faktorem.

Ještě bych ráda okomentovala celek, aby mě někdo nenařknul ze lži, jak byl výsledek oslňující. Celkově mi přišla pizza o 200 % lepší než to, co jsme jídávali doma doteď. Ale na tu mojí oblíbenou z pizzerie pořád nemá. Příště se budu snažit někde koupit tu vaznější mouku, abych mohla říci, že jsem zkusila vše, jak má být. Na točení pevným těstem to s klasickou hladkou bohužel pořád ještě nebylo. Pomalé kynutí v lednici je mi sympatické už z toho důvodu, že se mezi přípravou nemusí čekat na nakynutí a příprava den předem zabere asi tak 15 minut i s úklidem kuchyně. 

Kdo má tipy na výraznější dochucení rajčatového základu, který by také snesl zvýraznění - sem s nimi!



7. dubna 2012

Jaro je tu ... a my jsme připravení.


Připadá mi, že málokdo nemá rád Vánoce. K mým milým svátkům vítajícím jaro má ale mnoho lidí averzi a tvrdí, že jen získali den volna navíc. Během minulých dní jsem se ale nenechala odradit a veselou mysl si udržela. Dnes se s vámi podělím o tu část, kterou jsem stihla za dnešek a včerejšek. Pokud se vše vyvede, jak má, přidám ještě trochu víc specialit později. 

Dnes je na jídelníčku: Velikonoční mazanec



Mazanec peču už třetím rokem. Moc se mi první rok líbilo, že to je vlastně taková vánočka bez námahy. Tenkrát jsem ho snad dělala jako první povedenou kynutou věc v životě a úplně mě odrovnal. Pro ideální navození velikonoční atmosféry je u nás nutné snídat mazanec s máslem. A protože jsem se včera pilně snažila, mohli jsme ho mít už dnes.

Na těsto:
  • 350 g mouky
  • půl kostky čerstvého nebo 5 g sušeného droždí
  • 50 g cukru (může být i víc)
  • 1 vejce (+ 1 na potření)
  • půl lžičky soli
  • 50 g rozpuštěného másla
  • 250 ml mléka
Na ozdobu:
  • rozinky
  • mandle
Mouku jsem si prosila do mísy, udělala do ní u kraje důlek a do něj nadrobila droždí. Přidala cukr a trochou vlažného mléka zadělala řídký kvásek. Po vykynutí kvásku jsem do mísy přidala zbylé suroviny a rozinky. Mléko, kterým zadělávám ohřívám v mikrovlnce do té doby, dokud nepálí do prstu, aby mělo kynutí co nejrychlejší nástup. Těsto jsem propracovala vařečkou až bylo pěkně kompaktní. Aby se lehce odlepilo od mísy, tak jsem přidala ještě několikrát drobný poprašek mouky. Aby byly mazance pěkně vláčné, nechávám těsto spíš řidší. Mísu jsem přikryla utěrkou a dala na nejteplejší místo v bytě a na hodinku jsem si udělala volno.

Po vykynutí jsem těsto vyklopila na pomoučněnou pracovní plochu a rozdělila ho na dvě poloviny. Šel by udělat i jeden velký, kdybyste měli raději větší plátky na talíři. Vytvarované bochánky jsem položila na plech vyložený pečícím papírem a vrátila zpět do tepla, aby okynuly. 

Mezitím jsem si rozšlehala vejce na potření a nasekala mandle. Troubu jsem rozehřála na 190 °C. Když se bochánky tvářily, že už chtějí do trouby (rozuměj: Zbývalo mi 45 minut do odchodu z domu.), potřela jsem je vejcem a jeden posypala mandlemi. Až nedávno jsem se dozvěděla, že Martin nemá rád mandle!!! To snad reálně ani nejde.

Pekla jsem je celkem cca 35 minut s otočením plechu asi 10 minut před koncem. Propečenost jsem zase zkusila špejlí. Zrovna u mazanců je ale docela dobrá orientace i jejich barva - zlatohnědá k nakousnutí je ideálním okometrickým parametrem.

Po ochladnutí je ideálním dalším postupem vzít nůž a zakrojit. Já jsem to štěstí měla až dneska u snídaně (po pořízení fotodokumentace) a pořád byly mňamózní. 

Protože jsem pečení obstarala už včera, měla jsem dneska náladu na další tradiční činnost. Máme tedy už hotová i vajíčka.


V naší rodině je děláme hlavně voskem. Postup je ke shlédnutí například tady nebo tady s tím rozdílem, že my malujeme na neobarvená vejce a po obarvení vosk seškrabujeme. Přišla jsem dneska při té veselé práci na celkem smutnou věc. Babička dělala vajíčka hezčí než mamka a ta je má zase hezčí než já. Tímto tempem degradace budou moje vnoučata tak maximálně lepit samolepky.

Vám ale přeju VESELÉ VELIKONOCE a ať vás nepokaká beránek!